Chtěl bych vás podělit všechny, přátele touhy a snění,
jež dechem narkotickým nám dává Zapomnění.
Sarkasmu bodavým smíchem svět přijímal naše práce,
zločinnou rukou nám zžehl nadějné vegetace
proto, že měli jsme vlastní myšlenky, plány a cíle,
jimž s radostí obětavou dali jsme všechny své chvíle.
Neboť jen dusit a vyssát je heslem bouřlivé doby,
Času, jenž chorobné plodí a plní žalářů koby,
Času, jenž strhaným okem, s touhou po lidské krvi
myšlenkou nejsvětější svá neplodná pole mrví.
(Ty nemůžem‘ přivinout k srdci, vždyť s nízkou profanací
na odvěké zákony sáhli, na díla generací!)
Království přátelských srdcí vlajky nad městem vlají,
zde v čistých a prostorných chrámech ku zpěvům usedají
znavené, zmučené duše, v slavnostním zvuku písní,
zde zástupy bratří našich se k obětem Lásky tísní.

– – –

Volání ztrácí se v dálce, v temnu pak nejistá cesta.
Ti, již snad porozumí, zrodí se postmortálně.

(Ztemněly perspektivy..., 1922)